Jdi na obsah Jdi na menu
 


Neobvyklé sporty

(zdrojem těchto textů o sportech je, mimo jiné, stránka www.wikipedie.cz)

Lacross

Historie

Lacrosse vznikl pravděpodobně v severní americe v oblastí Velkých jezer již před několika stoletími. Tento sport byl založen indiánským kmenem Irokézů, kteří ho nazývali „bagataway“, což v překladu znamená „malý bratr války“. Lacrosse sloužil indiánům jako alternativa k válce při řešení sporů, ale i k udržení kondice. Označení lacrosse vymysleli až francouzští misionáři. Tento název má původ ve francouzském„la crosse“ („kříž“), neboť původní indiánská hůl připomínala misionářům berlu biskupa

  Dnešní doba

Postupem časů se vyvinuly další verze hry. Američané  odvodili verzi fieldlacrosse, Kanaďané vymysleli boxlacrosse. V Česku se také hraje verze český lakros, který má svá specifika. Na první pohled se odlišuje tím, že se hraje jednoruč. Pak je tu poslední verze, která je nejmladší – intercross.

Jednotlivé verze her se od sebe liší velikostí hřiště, počtu hráčů a způsobem, jakým je možné zneškodnit soupeře. Např. intercross je naprosto bezkontaktní sport, soupeře se nesmíte ani dotknout. Naopak boxlacross je tvrdý, kontaktní sport. Soupeře můžete například mlátit holí do jeho hole (s tím, že ruka držící hůl, je součástí hole).

  Popis hry

  Boxlacrosse

Boxlacrosse hrají týmy po pěti hráčích v poli a jednom brankáři. Hra se hraje na třetiny, nejčastěji na 20 minut. Hraje se na hřišti přibližně velikosti hokejového hřiště, nejčastěji na umělém trávníku. Hráči mají chrániče na horní část těla, tj. hruď, ruce, hlavu. Na nohy chrániče nejsou. Hra začíná takzvaným „Face“. Při něm se na každou stranu hřiště (do třetiny) postaví dva hráči z každého týmu a dva hráči jdou doprostřed na face. Po face se jedna strana zmocní míče a má 30 vteřin na střelu na bránu, z čehož je deset vteřin na překročení poloviny hřiště. Protihráči se je snaží buď přehrát nebo srazit k zemi. Lacrossová hůl se skládá z kovové tyče (z různých slitin) o délce přibližně 1 metr, na jejímž konci je „hlava“, která má umělohmotný pevný obrys a je vypletena síťkou, do níž se chytá míč. Ten je přibližně stejně velký jako tenisák, jeho váha je zhruba stejná jako váha hokejového puku a dobře skáče.

Zorbing

Zorbing (nebo také zorbování) je lehce extrémní sport, který vznikl v roce 2000 na Novém Zélandu. Tvůrce Andrew Akers se nechal inspirovat slavnou skicou muže s rozpaženýma rukama od Leonarda da Vinciho.

Zorb, základní rys tohoto sportu, je nafouknutá plastová koule, ve které je pomocí tisícovky lanek upevněna ještě jedna menší. Celá koule váží 90 kg a v průměru má 3,2 m. Do menší koule se vejdou až tři lidé, nazýváni zorbonauti. Principem zorbingu je neřízené kutálení zorbu ze svahu dolů. Svah bývá dlouhý maximálně 200 m se sklonem okolo 20°. Zorb dosahuje rychlosti až 50 km/h a jeho zastavení probíhá samovolně dole pod svahem.

Mnoho lidí má obavy, že se jim udělá při kutálení špatně a pozvracejí se v rotující kouli. Tato obava je sice přirozená, ale autor uvádí, že ze 100 000 lidí, kteří zorbing absolvovali, se špatně neudělalo ani jedinému. Dáno je to především tím, že otočení o 360° je jen jednou za 10 m, a to opravdu není to žádná závratná rychlost. Možnosti poranění jsou také minimální, hlavně díky důmyslné konstrukci, která všechny nárazy, při pohybu krajinou, absorbuje.

Na výběr bývá mezi klasickým zorbingem, kde je zorbonaut uvnitř koule pevně připoután, a nebo hydro-zorbingem. Hydro-zorbing spočívá v přidání vody do vnitřní koule, a tak si zorbonaut může vychutnat stejný pocit jako má při praní prádlo v pračce.

V zorbu se lze pohybovat i po vodní hladině, kde vlastní silou rozpohybujete celou kouli a lze v ní překonávat i takové překážky jako jsou jezy nebo splavy.

Zorbing se provozuje i v České republice a ceny se pohybují od 300 Kč do 500 Kč, v závislosti na počtu lidí v zorbu.

Australský fotbal

Australský fotbal - je kolektivní sport ragbyového typu, hraná 18 hráči s oválným míčem. Zakladatelem byl Tom Wills v polovině 19. století spojením pravidel fotbalu, irského fotbalu a ragby. První pravidla vyšla 1874. Hřiště je oválné (kriketový ovál) až 188m dlouhé a 155 m na středu široké. Na koncích se zužuje k brankám, tvořených ze 4 sloupků 6,4 m od sebe vzdálených, jsou nejméně 6 m vysoké a tvoří 1 vnitřní a 2 vnější branky. Míč má tvar elipsoidu, je těžší a oválnější než ragbyový. Pořádána jsou mezinárodní mistrovství v Australském fotbale AFL (Australian Football League).

Systema (rusky Система [sistjema]) je ruské bojové umění.

Systjema (do češtiny přeloženo „systém“) je styl ruského bojového umění. První zmínky o něm pochází z 10. století. Byl vytvořen v reakci na různé bojové styly nepřátel, kteří ohrožovali matičku Rus z jihu, západu, severu i východu. Boje se odehrávaly na různých typech terénu a v rozdílných klimatických podmínkách (za horkého léta i v kruté zimě), ať už se zbraněmi (nože, bajonety, meče, pistole) nebo bez nich systjema obstála.

Nazývá se „systjema“ anebo někdy také „system“ především proto, že není pouze bojovým uměním, ale uceleným výchovným, morálním a vzdělávacím systémem, který je založený na neničení (cílem je ujištění se, že vás trénink ani postoj neublíží vám ani vašemu partnerovi), sysjema rozvíjí schopnosti člověka na fyzické, psychické i duševní úrovni a je založena na neprotivení se síle a využívání síly, váhy a protivníka k jeho vlastní prohře. Systjema byla dříve více spjata s pravoslavným křesťanstvím. Po Velké říjnové socialistické revoluci roku 1917 však byla od křesťanské víry částečně odkloněna a začala se více praktikovat u vojenských a policejních jednotek jako SPECNAZ (vojska specialnogo naznačeňja), VDV (výsadkáři) a SOBR (speciální oddíly okamžité reakce), případně u některých jednotek OMON (zásahové oddíly). Systjema je založena na přirozených (instinktivních) reakcích člověka a nemá žádná zbytečná pravidla a omezení (kromě morálních), jedná se o volný styl. Systjema není sport a to z ní dělá prakticky použitelné a efektivní bojové umění. Systjema byla vytvořena a směřována tak, aby její zvládnutí bylo relativně snadné a efektivní. Je velice oblíbená u ruských speciálních jednotek.

Systjema má několik významných představitelů:

  • A.A. Kadochnikov
  • M.V. Ryabko
  • S.V. Borscev
  • V. Vasiliev

Landkitting.

Jedná se o sport, kdy je člověk, buď na snowbordu, surfu či bugině zaháknut do padáku-draka. Jakmile se do draka opře vítr, vy se rozjedete. Je třeba mít chladnou hlavu pro ovládání dané soustavy. Rozhodně se nejedná o sport pro nějaké posery, protože se často dosahuje rychlostí vyšších než 100km/h. Mnozí zkusí tento koníček jednou a mají dost. Nejde o nejlevnější sport a musíte si najít také místo pro jeho uskutečnění. např. Louku, opuštěnou silnici, polní cestu... Pro více informací se podívejte na stránky www.landkiting.cz

Kriket

je míčová pálkovací  kolektivní hra, v níž proti sobě nastupují dvě družstva po jedenácti hráčích. Je velmi populární v Anglii a mnoha dalších zemích Commonwelthu.

Princip hry spočívá v tom, že se nadhazovač snaží zasáhnout tři tyčky míčkem, které stojí za odpalovačem a ten se ho snaží odpálit do ohraničeného hřiště. Princip hry je částečně podobný

. Používají se pálky vyráběné ze dřeva vrby.

Judo

Judo, celý název Kodokan Judo, vzniklo z několika škol džiu-džitsu (angl. trans. jiu-jitsu), které vyučovaly sebeobranu neozbrojeného člověka v tehdejším pojetí. Sebeobrana řešila skutečné bojové situace, které vznikaly při boji muže proti muži. Jestliže jeden z bojovníků přišel v boji o svou zbraň, nastala situace, kdy musel bojovat o svůj život. Úspěšné provedení technik, pak končilo smrtí útočníka nebo jeho destruktivním poškozením tj. zlomeniny, vykloubeniny atd. Cílem Juda je mít možnost volby zda při úspěšně provedené obraně útočníka poraním nebo nad ním pouze získám kontrolu a vyvětlím mu marnost jeho počínání. Tomuto cíly odpovídá i skladba technik waza. Kolébkou juda je Japonsko.
Kodokan Judo je tzv. měkká škola, kde proti síle útoku nejde síla obránce, ale obránce se snaží útoku vyhnout či jej odvést stranou (na rozdíl od např. karate , kde jde síla obrany proti síle útoku). Dvě základní hesla juda jsou: Minimální úsilí – maximální účinnost Sejrjoku zenjó (angl. trans. Seiryoku-zenyo) a vzájemný prospěch Džita kjoej (angl. trans. Jita-kyoei). První princip znamená využívat co nejúčinněji svou sílu a umožňuje porazit i fyzicky silnějšího soupeře. Druhý princip učí vzájemnému respektu mezi lidmi.

stupeňnázevpásbarva
6. kyuroku-kjúbílý
5. kyugo-kjúžlutý
4. kyuši-kjúoranžový
3. kyusan-kjúzelený
2. kyuni-kjúmodrý
1. kyuiči-kjúhnědý
1. danšo-dančerný
2. danni-dančerný
3. dansan-dančerný
4. danjon-dančerný
5. dango-dančerný
6. danroku-dančerný nebo červenobílý
7. danšiči-dančerný nebo červenobílý
8. danhači-dančerný nebo červenobílý
9. danku-dančerný nebo červený
10. dandžú-dančerný nebo červený

Pólo

Pólo (z tibetského pu-lu) je kolektivní jezdecký sport, ve kterém proti sobě nastupují na venkovním hřišti dva čtyřčlenné týmy jezdců na koních. Cílem je dostat za pomoci pálky míček do branky soupeře. Hra vznikla v Persii pravděpodobně v 6. století př. n. l. V 50. letech 19. století se pólo od indické šlechty naučili hrát britští kolonizátoři. V roce 1859 je v SilcharuVelké Británie, v roce 1876 pak zásluhou J. G. Benneta do Spojených států, s novými osadníky se dostává do Argentiny.
Dnes se kromě zmíněných zemí nejvíce hraje v Číně, Japonsku, Tibetu, Manipuru, Mongolsku a ve Švýcarsku.

Dva týmy po čtyřech jezdcích proti sobě nastupují na hřišti 274×146 metrů. Zápas je rozdělen na několik úseků. Jeden úsek, tzv. „čaka“ (chukka) trvá 7 minut, odděluje je 3 až 5 minut dlouhá přestávka. Jeden zápas se obvykle skládá z 6, někdy jen ze 4 nebo až z 8 úseků.

Na hřišti je vyznačeno několik čar odpalu (27, 36 a 54 metru), středové T pro úvodní vhazování a postranní čáry. Na užších stranách jsou umístěny branky, branka je tvořena dvěma sloupky 7,63m vzdálenými bez příčného břevna. U každé branky jsou dva brankoví rozhodčí, kteří sledují, zda míček prošel brankou regulérně. Hru řídí jeden rozhodčí, kterému sekundují čároví.

Každý hráč má přidělený handicap v rozsahu -2 až +10, součet handicapů všech hráčů určuje celkový handicap týmu. Rozdíl handicapů určuje počáteční skóre zápasu. K vybavení hráče patří pálka (mallet), rukavice, přilba, chrániče kolen a samozřejmě kůň.

Těch má každý hráč několik, většinou s jedním neodehraje více jak 2 úseky hry. Nejlepšího koně si nechává na závěrečný úsek, který bývá většinou rozhodující. Kůň musí mít na nohou bandáže, které ho chrání před úderem pálkou, ocas musý být zapletený aby se do něj pálka nezamotala. Koně jsou kříženci argentinských Criollos a Anglických plnokrevníků (k.v. do 150cm). Říká se jim Pólo pony. Nejsou ovšem zapsáni jako samostatné plemeno. Musejí být rychlí, obratní.

Pálka je 122 až 135 cm dlouhá, hlava je doutníkového tvaru a má 25 cm. Hráč musí pálku držet v pravé ruce. Míček je buď plastový nebo z vrbového kořene, průměr 7,6 až 8,9 cm a váha

Dračí lodě

Dračí lodě se objevily před více než 2000 lety v Číně. Odtud jejich typické dračí hlavy na špici lodě a jejich celkové zbarvení. Jejich novodobá zmínka se datuje k roku 1976, kdy se uskutečnil první festival dračích lodí v Hong-Kongu. Odtud se sport bleskově rozšířil do celého světa, kdy k roku 2007 se této disciplíně aktivně věnuje přes 50 miliónů sportovců z více než 50 zemí světa. Od roku 1995 mezinárodní federace dračích lodí pořádá oficiální mistrovství světa i mistrovství Evropy. V Pekingu 2008 se připravuje zařazení dračích lodí do programu olympijských her.

Dračí loď je dlouhá 12,5 metrů, bez posádky váží kolem 250 kg má tvar otevřené kanoe s dračí hlavu na špici a dračím ocasem na zádi. V sestavě je maximálně 20 vsedě pádlujících závodníků ( 10 nalevo a 10 napravo) a bubeník, který sedí na špičce čelem k posádce a udává rytmus údery do bubnu a kormidelníkem stojící na zádi a řídící směr. Zpravidla se jede vždy v sudém počtu, jelikož by lichý počet závodníků mohl vychýlit loď. Závodí se v drahách na vzdálenosti 250, 500 a 1000 m. Dlouhá trať na 2000 m se jezdí na kola s otáčkami. Kategorie se dělí dle věku a pohlaví (jezdí se i mix).

V tomto roce stali Češi vítězi MS a to jak v mužské, tak i ženské kategorii. Tento sport je nejtýmovějším sportem na světě, jestliže zvážíme, že na lodi je 22 aktivních členů posádky, na rozdíl třeba od fotbalu, kde je jich o polovinu méně. Loď s plnou posádkou může dosahovat i přes dvě tuny, to je jako velký off-road. Tento sport využívají mnohé firmy k tzv. team buildingu.


 


Pelota baskická

Hrací pole
Hrací pole

Pelota baskická je druh tenisové hry na principu posílání míče sem a tam mezi družstvy nebo dvěma hráči. Hráči nebo družstva odpalují míček proti zdi s tím že se může země dotknout jenom jednou a poté se musí odehrát. Hráč získává bod, pokud jeho soupeř není schopen míček odehrát nebo jej odpálí mimo hru. Podle varianty hry se hraje na 25 až 50 bodů.

  Varianty hry

Cesta - raketa ve tvaru proutěného košíku
Cesta - raketa ve tvaru proutěného košíku
  • Holýma rukama - hráči odehrávají míč holou dlaní nebo špičkami prstů
  • Frotenis a pelota de goma - při této variantě se používá tenisová raketa se zpevněným výpletem.
  • Kožená pelota - míček je odpalován pevnou dřevěnou raketou
  • Xare - zde se používá raketa s dřevěným rámem a volným výpletem a míček se musí zachytávat bez přerušení pohybu
  • Cesta punta (nebo také jai alai) - zde se ke hře používá prohnutý košík s názvem Cesta




DISKGOLF

Discgolf je jedním z nejrozšířenějších sportů s létajícím talířem, odvozeným z klasického golfu. Vznikl v 70tých letech v USA a získává stále více příznivců na celém světě. Cílem hry je podobně jako v golfu dokončit jamku co nejmenším počtem úderů - tedy hodů.

Disk se hází z určeného výhoziště na cíl (jamku). Jamku tvoří většinou ocelový koš, v našich podmínkách postačí třeba strom, pařez, nebo dřevěný kůl zatlučený do země. Průměrná vzdálenost jamky bývá kolem 50-120 metrů a dá se dosáhnou třemi hody. Po prvním výhozu hráč hází z místa, kde se disk zastavil a pokračuje, dokud netrefí cíl. Hřiště bývá navrženo tak, aby se hráči museli potýkat s přírodními překážkami, jako jsou stromy, keře, případně vodní plochy a ukázali svoje schopnosti házet krátké i dlouhé, levo- i pravotočivé hody. Vítězem je ten, kdo dokončí celé hřiště (většinou sestávající z 9, 12 nebo 18 jamek) nejmenším počtem hodů.

Narozdíl od klasického golfu nepotřebujete drahé náčiní (pro začátek vystačíte s jedním diskem), ani nemusíte být členem golfového klubu a platit poplatky za vstup na hřiště. Na discgolf se používají disky o průměru kolem 20-22 cm (tedy menší než na freestyle nebo ultimate) a hmotnosti od 150 do 180 g. Stejně jako v golfu se používají různé hole, v discgolfu záleží na výběru disku - některé létají rychle a daleko, jiné pomalu a rovně, další zatáčejí vpravo a jiné se používají na dohazování.

Kde se dá discgolf hrát Všude v přírodě. Nebo přesněji skoro všude, kde je dostatek místa a vhodný terén. Ideální jsou větší městské parky, nebo příměstské oblasti s volnými i křovinatými plochami řídce porostlými stromy. Na škodu není ani malé převýšení či potůček nebo rybníček, které dokáží zpestřit hru. Při volbě jamek se klade důraz na jejich různorodost - střídají se vzdálenosti (běžně 50 - 200 m) a ve vysoké míře se využívá přirozených překážek, tak aby měl hráč na výběr z několika způsobů dosažení cíle (například 3 jisté kraší hody kolem stromů nebo jeden riskantní přes stromy a vodu).

Ve světě už existuje přes 1000 discgolfových hřišť s instalovanými koši (nejvíce pochopitelně v USA, kde discgolf hrají desítky tisíc lidí, v Evropě (přes 100 hřišť) je nejdále Švédsko - 53, z okolních států pak jen SRN - 16 a Rakousko - 1), u nás je pevné hřiště zatím ve stádiu plánování.

Kdo může discgolf hrát?Každý. Discgolf je ideální sport na nedělní odpoledne pro celou rodinu - od capartů po babičky. Diskem se naučíte házet za pár minut a nezáleží na věku, pohlaví ani fyzické zdatnosti - stačí si jen zvolit cíle ve vhodné vzdálenosti a můžete soutěžit.

Jako rekreační sport v sobě discgolf spojuje pobyt v přírodě s fyzickou i psychickou aktivitou a pomáhá tak v udržení dobré tělesné kondice i odreagování od starostí všedních dnů. Discgolf je finančně nenáročný - kromě disku (cca 300 Kč) nepotřebujete žádné další náčiní.

Trocha pravidel

  • hráč hází z určeného výhoziště, při odhozu se nesmí být žádná část jeho těla dotýkat země za čarou výhoziště. Přešlápnout smí až po odhozu.
  • dál hráč hází z místa, kde se disk zastavil, při odhozu se musí dotýkat alespoň jednou částí těla místa do 30cm za přední hranou disku směrem od cíle, Po odhozu smí přešlápnout jen pokud cíl není blíž než 10 metrů.
  • pokud hráč nemůže splnit předchozí bod (disk zůstal v dutém stromě nebo hustém keři), odhazuje z nejbližšího možného místa na spojnici cíle a disku dále od cíle.
  • pokud disk zůstal na stromě, hází hráč z místa pod diskem, pokud je disk výše než 2 metry, připočítává si trestný hod
  • hráč nesmí měnit žádnou součást hřiště, aby si ulehčil hod (např. ohýbat nebo dokonce lámat větve)
  • vždy hází hráč, který je nejdále od cíle.
  • bezpečnost především - vždy se přesvěčte, že v dosahu disku není žádná osoba ani zvíře, které byste mohli zasáhnout !

Kuličky

Kuličky jsou jednoduchá hra, popřípadě sport, ve kterém se ve venkovním prostředí hráči snaží dostat cvrnkáním malé kuličky (obvykle skleněné či hliněné, cca 1 cm v průměru) do důlku vyhloubeného v zemi.

Historie

Historie kuliček sahá až do starověkého Říma, kdy se hrávalo s kousky mramoru. V Anglii se již několik století koná každoroční turnaj, který se v posledních desetiletích hraje jako týmové mistrovstvím světa. V posledních letech se začíná na mezinárodní úrovni více prosazovat individuální hra.

Odkaz
www.kulicky.com


Curling

Curling je týmový sport, ve kterém se hráči snaží dopravit po ledu své kameny co nejpřesněji do vyznačeného prostoru. Jeho počátky spadají do 16. století, kdy se hra objevuje na zamrzlých skotských jezerech. Curling se objevil jako ukázkový sport na olympijských hrách v roce 1924, 1988 a 1992. Nastálo byl na program olympijských her zařazen v roce 1998. Curling má i svůj přesný český název, byl pojmenován souslovím lední metaná, hráči a přiznivci curlingu však toto slovní spojení vůbec neuznávají a mají ho obvykle ve velké nelásce.

Triatlon

Triatlon je individuální sport zahrnující tři disciplíny (plavání, jízda na kole a běh), které je nutné absolvovat v těsném sledu po sobě. Jeho vznik je spojován s tradičními testy přežití provozovanými americkými záchranáři v sedmdesátých letech 20. století. Ve skutečnosti je jeho předchůdcem závod Les trois sports pořádaný ve Francii již ve dvacátých letech. Na olympijských hrách se poprvé objevil v roce 2000 v Sydney.

Kategorie závodů

ZávodPlaváníJízda na koleBěhNejlepší dosahované časy
Sprint triatlon750 m20 km5 km0:53
Krátký (olympijský) triatlon1,5 km40 km10 km1:45
Střední triatlon1,9 km90 km21 km3:55
Dlouhý triatlon4 km120 km30 km6:00
Ironman3,8 km180 km42,2 km (maraton)7:55